Claude Nicollier

Claude Nicollier
Claude Nicollier roku 1999, před letem STS-103
Claude Nicollier roku 1999, před letem STS-103
Astronaut ESA
Státní příslušnost ŠvýcarskoŠvýcarsko Švýcarsko
Datum narození 2. září 1944 (79 let)
Místo narození Vevey, kanton Vaud, Švýcarsko
Předchozí
zaměstnání		 Astrofyzik, pilot
Čas ve vesmíru 42 dní, 12 hodin a 9 minut
Kosmonaut od 15. května 1978
Mise STS-46, STS-61, STS-75, STS-103
Znaky misí STS-46 STS-61 STS-75 STS-103
Kosmonaut do března 2007
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Claude Nicollier (* 2. září 1944 Vevey, kanton Vaud, Švýcarsko) je švýcarský fyzik, pilot, manažer a bývalý astronaut. Dosud (k počátku roku 2012) je jediným Švýcarem, který vzlétl do vesmíru. V letech 1978–2007 působil v řadách oddílu astronautů Evropské kosmické agentury (ESA), přičemž se v letech 1992–1999 zúčastnil se čtyř kosmických letu, misí STS-46, STS-61, STS-75, STS-103 amerických raketoplánů Space Shuttle. Po odchodu z ESA přednášel na Polytechnické škole v Lausanne a zaujímal vedoucí pozice v různých společnostech (Centre suisse d'électronique et de microtechnique, SolarImpulse SA).

Život

Claude Nicollier se narodil v švýcarském Vevey v kantonu Vaud. Roku 1962 absolvoval gymnázium v Lausanne, od roku 1966 byl pilotem švýcarského vojenského letectva. Roku 1970 ziskem titulu bakaláře dokončil studium fyziky na Univerzitě v Lausanne (Universite de Lausanne). Poté tři roky pracoval v Institutu astronomie (Institut d'astronomie) při univerzitě. Absolvoval leteckou školu (Schweizer Luftverkehrsschule) a od roku 1974 ve společnosti Swissair létal s DC-9. Současně studoval na Ženevské univerzitě (Universite de Geneve) astrofyziku, titul magistra získal roku 1975 a podílel se na výzkumech v Ženevské observatoři (Observatoire de Geneve).[1][2]

Od roku 1976 pracoval ve výzkumném a technologickém středisku ESA v Noordwijku (ESTEC, European Space Research & Technology Center), mimo jiné spolupracoval na vývoji vybavení pro modul Spacelab.

Roku 1977 se přihlásil do prvního náboru astronautů Evropské kosmické agentury (ESA), uspěl a v květnu 1978 byl zařazen do trojice prvních astronautů ESA (s Wubbo Ockelsem, Ulfem Merboldem).[1] Budoucí astronauti zahájili výcvik v Evropě i Spojených státech, společnou přípravu s astronauty 9. náboru NASA v letech 1980–1981 Nicollier završil získáním kvalifikace letového specialisty.[1]

Od roku 1981 pracoval v různých funkcích v Johnsonovu vesmírném středisku NASA v Houstonu. Koncem roku 1983 se dostal do posádky mise STS-51-H plánované na červen 1985. Oficiálně bylo jeho jmenování oznámeno v květnu 1984. Začátkem roku 1985 byl však let zrušen. V květnu 1985 (oficiální oznámení přišlo v září 1985) byl jmenován do posádky mise STS-61-K připravované na říjen 1986. Po havárii Challengeru v lednu 1986 byl let zrušen.

Do vesmíru se dostal poprvé při misi STS-46 raketoplánu Atlantis 31. července – 8. srpna 1992, při které se podílel se na vypuštění družice Eureca.[3] Ve dnech 2. – 13. prosince 1993 pobýval na oběžné dráze podruhé, tentokrát jako letový specialista mise STS-61 raketoplánu Endeavour, prvního servisního letu k Hubbleovu dalekohledu.[4] Ke třetímu kosmickému letu odstartoval v raketoplánu Columbia 22. února 1996. Mise STS-75 měla za úkol vypuštění družice TSS na 20 km kabelu (ten však po odvinutí 19,7 km praskl) a experimenty v mikrogravitaci. Raketoplán přistál 9. března 1996.[5]

V letech 1996–1998 v Johnsonově středisku vedl oddělení robotiky (Astronaut Office Robotics Branch).[1] K poslednímu, osmidennímu, letu nastoupil 19. prosince 1999. Cílem mise STS-103 v raketoplánu Discovery byla údržba Hubbleova vesmírného dalekohledu. Astronauti podnikli tři výstupy do vesmíru, druhého se účastnil Nicollier a Michael Foale. Během něj dvojice vyměnila hlavní počítač teleskopu a jeden ze tří senzorů FGS (Fine Guidance Sensor), které jsou nezbytné pro zaměření dalekohledu na cíle. Výstup trval 8 hodin a 10 minut.[6]

Po letech zůstal v Houstonu, pracoval v oddělení výstupů do vesmíru (Astronaut Office EVA Branch). Současně od roku 2004 přednášel v Polytechnické škole v Lausanne (Ecole polytechnique federale de Lausanne). Roku 2007 odešel z Johnsonova střediska i z ESA a stal se řádným profesorem lausannské školy. Téhož roku byl zvolen do čela švýcarské společnosti Centre suisse d'électronique et de microtechnique (CSEM). V létě 2010 vedl program zkušebních letů letounu SolarImpulse stejnojmenné společnosti.[1]

Od roku 2012 má zakázán vstup na území Ázerbájdžánu, a to z toho důvodu, že navštívil Náhorní Karabach z území Arménie.

Claude Nicollier je ženatý, má dvě dcery.[2]


Odkazy

Reference

  1. ↑ a b c d e IVANOV, Ivan, a kol. Космическая энциклопедия ASTROnote [online]. Moskva: rev. 2010-7-19 [cit. 2012-03-12]. Kapitola Claude Nicollier. Dostupné online. (rusky) 
  2. ↑ a b Astronaut biography. Claude Nicollier [online]. ESA [cit. 2012-03-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ HOLUB, Aleš. MEK. Malá encyklopedie kosmonautiky [online]. Rev. 1997-11-29 [cit. 2012-03-12]. Kapitola STS-46 At/F-12. [Dále jen Holub]. Dostupné online. 
  4. ↑ Holub. Rev. 1997-8-14 [cit. 2012-03-12]. Kapitola STS-61 En/F-5. 
  5. ↑ Holub. Rev. 1997-3-5 [cit. 2012-03-12]. Kapitola STS-75 Co/F-19. 
  6. ↑ Holub. Rev. 2000-1-27 [cit. 2012-03-12]. Kapitola STS-103 Di/F-27. 

Externí odkazy

Zdroj