Chšathra Vairja

Dobrá, žádoucí Moc, přinášející štěstí hlavně tomu, kdo je štědrý, zprostředkuje podle Řádu mezi bohem a člověkem, ona, Mazdo, jež je nejlepší svými skutky. Jí chci nyní pro nás dosáhnout.
Jasna 51.1., překlad Otakara Klímy[1]

Chšathra Vairja „žádoucí moc“, středopersky Šahrévar, je v zarathuštrismu jeden z Ameša Spentů.

Chšathra Vairja se neobjevuje v gáthách, jen nepřímo je zmiňován v jasně 51.1 a snad také v jasně 43.13. Přímo se objevuje v jasně a jaštech mladší Avesty, ve výčtech Ameša Spentů i samostatně, ale bez bližších informací, s výjimkou toho se o něm uvádí jen to že jeho jménem je nazýván čtvrtý den v měsíci a šestý měsíc v roce. Ve Vendídádu se navíc objevuje jeho ztotožňování s kovem.[2]

Ve středoperském Bundahišnu si Šahrévar během stvoření zvolil za svůj výtvor kov pocházející z nebes. Dále spojován s nezávislostí a mocí, včetně moci ozbrojené. Při apokalyptickém Frašgirdu má být jeho protivníkem Sávul dév, který představuje špatnou vládu, útisk, nespravedlnost a násilí. Podle Pahlavského rivájatu Šahrévar při Frašigirdu rozpustí kov ze všech hor, zatímco podle Bundahišnu totéž způsobí Ádur a Érmán. Bundahišnu navíc uvádí že se u Óhrmazda přimlouvá za ty co byly zbaveni svých práv, že jeho rostlinou je bazalka a že mu ze zvířecí oběti náleží ledviny.[2]

Podle Jaana Puhvela Zarathuštra odmítal božstva válečnické třídy jako byli Indara a Saurva a nahradil je tak vlastním výtvorem, Chšathrou Vairjou. Ten podle jeho názoru funkčně zároveň odpovídá védskému Indrovi, zarathuštrickému Verethragnovi a božstvu jménem Artagnés z Nemrutu.[3]

Reference

  1. ↑ KLÍMA, Otakar. Oběti ohňům. Praha: Odeon, 1985. S. 166. 
  2. ↑ a b MALANDRA, William W. Sahrewar [online]. Encyclopædia Iranica [cit. 2022-07-20]. Dostupné online. 
  3. ↑ PUHVEL, Jaan. Srovnávací mytologie. Praha: Lidové noviny, 1997. ISBN 80-7106-177-8. S. 120–127. 

Zdroj