Bucharský bublák

Bucharský bublák
Bucharský bublák celobarevný černý
Bucharský bublák celobarevný černý
Základní informace
Země původu Jihozápadní Asie
Využití okrasný chov
Stupeň prošlechtění ušlechtilé plemeno
Směr užitkovosti okrasné plemeno
Tělesná charakteristika
Tělesný rámec střední
Klasifikace a standard
Plemenná skupina Barevní holubi, podskupina bubláci
skupina EE: Bubláci
multimediální obsah v kategorii na Commons

Bucharský bublák je velice staré plemeno holuba domácího pocházející z jihozápadní Asie. Náleží do plemenné skupiny bubláků, což jsou holubi, u kterých se vyvinul specifický hlasový projev, tzv. bublání. Vrkání je modifikováno do déletrvajícího zvuku připomínajícího vzdálené zurčení potoka, zvonění zvonů nebo bubnování. U bucharského bubláka se však šlechtění zaměřuje především na strukturu opeření a rozvinutí pernatých ozdob a požadavek na melodičnost a délku bublání ustoupil do pozadí.[1]

Bucharský bublák je největším plemenem bubláků a je z nich také nejznámější a celosvětově nejrozšířenější.[2] V Česku se ale téměř nechová.[3] Plemeno se však podílelo na vzniku většiny jiných plemen bubláků, včetně českého národního plemene český bublák.[2]

V českém vzorníku plemen holubů se bucharský bublák řadí mezi barevné holuby do podskupiny bubláci, v seznamu plemen EE náleží do samostatné plemenné skupiny bubláci a to pod číslem 0501. Kvůli rozvoji pernatých ozdob je bucharský bublák někdy řazen i mezi strukturové holuby.[3]

Historie

Bucharský bublák je staré plemeno. Název získal podle uzbeckého města Buchara, z jehož okolí pochází.[1] Už v druhé polovině 19. století se bucharský bublák z Ruska dostal do Evropy, nejprve do zoologických zahrad, následně se rozšířil do chovů a stal se základem pro šlechtění evropských rousných plemen bubláků. Na začátku 20. století se v Praze nacházel chov bucharského bubláka celosvětového významu, jehož chovatelem byl tehdejší šéfredaktor časopisu Zvířena, Antonín Král.[4]

Popis

Bucharský bublák celobarevný červený při pohledu zepředu

Bucharský bublák je poměrně velký holub kompaktního vzhledu, který je kromě samotného vzrůstu ptáka dán i výrazně nakypřeným, bohatým opeřením. Pernaté ozdoby jsou mohutně vyvinuté, čelní růžice překrývá oči, je doplněna lasturovitou chocholkou a nohy jsou porostlé dlouhými, do široka rozloženými rousy.

Hlava je velká, široká a plochá, zdobená dvěma vrkoči: přední vrkoč je bohatě propeřená čelní růžice se středem nad ozobím. Z tohoto víru vyrůstají dlouhá pírka všemi směry, vpředu zakrývají téměř celý zobák, po stranách oči a dále kryjí celé temeno hlavy. Vzadu se čelní růžice spojuje s opeřením zadního vrkoče. Zadním vrkočem je vysoce postavená bohatá lasturovitá chocholka, která se táhne od ucha k uchu ptáka a je zakončená výraznými postranními růžicemi. V zátylí vrkoč pokračuje v podobě hřívy až na horní část krku. Zobák je středně dlouhý, silnější, s malým a jemným ozobím. U černých a modrých barevných rázů je tmavý, u ostatních rohový až narůžovělý. Oční duhovka je perlová, u bílých tmavá, vikvová.

Krk je krátký a velmi silný a přechází v širokou a dobře klenutou hruď. Trup je nízký a široký, hřbet se jen málo svažuje a držení těla je skoro vodorovné. Ocas je nesen v linii hřbetu. Křídla jsou poměrně dlouhá, jejich letky dosahují až ke konci ocasu. Nohy jsou krátké, z lýtek vyrůstají supí pera, která doplňují bohatý rous. Ten je uspořádaný do půlkruhu, směřuje do stran a zcela vyplňuje prostor mezi tělem a zemí. Při pohledu zepředu rous zaujímá všechen prostor mezi kýlem hrudní kosti ptáka a jeho nohama, silueta ptáka vyplněná a shora se postupně rozšiřuje.

Bucharský bublák modrý bezpruhý

Opeření je husté, značně dlouhé, kypré a nepříliš přiléhavé. Jeho barva musí být stejnoměrně a pravidelně rozložená. Bucharský bublák je chová především v rázu bílém, modrém bezpruhém, pruhovém i kapratém, v barvě plnobarevné černé, červené a žluté a ve stejných barvách i jako stříkaný či strakatý.

Je to výhradně okrasné plemeno vhodné do voliérového chovu.

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b PETRŽÍLKA, Slavibor; TYLLER, Milan. Holubi. 5. vyd. Praha: Aventinum, 2004. 223 s. ISBN 80-7151-235-4. Kapitola Bucharský bublák, s. 82. 
  2. ↑ a b JIRKŮ, Karel. Bucharský bublák [online]. Klub chovatelů holubů českých bubláků, 21.01.2010 [cit. 2013-06-14]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-05-11. 
  3. ↑ a b TUREČEK, Václav, a kolektiv. Holubářství. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1985. 52-54 s. Kapitola Bubláci, s. 87. 
  4. ↑ BUREŠ, Jan; ZAVADIL, Rostislav. Příručka chovatele holubů. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1974. 322 s. Kapitola VII Plemena holubů, s. 199–200. 

Literatura

  • PETRŽÍLKA, Slavibor; TYLLER, Milan. Holubi. 5. vyd. Praha: Aventinum, 2004. 223 s. ISBN 80-7151-235-4. 
  • TUREČEK, Václav, a kolektiv. Holubářství. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1985. 156 s. 
  • BUREŠ, Jan; ZAVADIL, Rostislav. Příručka chovatele holubů. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1974. 322 s. 

Externí odkazy

Zdroj