Bekasina japonská

Jak číst taxoboxBekasina japonská
alternativní popis obrázku chybí
Bekasina japonská (Victoria, Austrálie)
Stupeň ohrožení podle IUCN
téměř ohrožený
téměř ohrožený[1]
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Třída ptáci (Aves)
Podtřída letci (Neognathae)
Řád dlouhokřídlí (Charadriiformes)
Čeleď slukovití (Scolopacidae)
Rod bekasina (Gallinago)
Binomické jméno
Gallinago hardwickii
(J.E.Gray, 1831)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bekasina japonská (Gallinago hardwickii) je středně velký slukovitý tažný pták, který hnízdí převážně v Japonsku a východním Rusku a na zimu táhne do Austrálie.

Systematika a rozšíření

Druh popsal anglický přírodovědec John Edward Gray v roce 1831. Bekasina japonská se řadí do početného rodu bekasin Gallinago. Jedná se o monotypický taxon, tzn. netvoří žádné poddruhy.[2] Druhové jméno solitaria odkazuje k britskému přírodovědci Thomasu Hardwickeovi, který několik desetiletí působil v Indii.[3]

  • Vybraná dobová vyobrazení
  • Ilustrace z let 1820–1860
    Ilustrace z let 1820–1860
  • Ilustrace z let 1791–1792
    Ilustrace z let 1791–1792
  • John Gould, 1877
    John Gould, 1877

Rozšíření a populace

Bekasina japonská (Austrálie)

Hnízdí převážně v kopcovitých oblastech ostrova Hokkaidó v Japonsku a částečně i Honšú,[4] dále na ostrově Sachalin a poblíž Kurilských ostrovů na ruském Dálném východě. Kolem 50–90 % populace migruje na zimu do jihozápadní části Austrálie (Nový Jižní Wales). Většina populace protahuje východní Austrálií a Novou Guinejí. Zatoulaní jedinci byli zahlédnutí v mnoha asijských zemích včetně Indonésie, Nového Zélandu a Jižní Koreje. Populace druhu se v roce 2022 odhadovala na asi 35 000 jedinců.[5]

Popis

Bekasina japonská je poměrně statný pták s opeřením hrajícím hnědými, šedými a tmavými barvami. Délka těla se pohybuje kolem 28–30 cm, křídlo je dlouhé 157–168 mm, zobák 66–77 mm, běhák 34–39 mm, ocas 58–68 mm. Křídla jsou dlouhá a zašpičatělá. Zobák je u kořene zelenavě hnědý a směrem ke špičce černá. Duhovky jsou tmavě hnědé. Poměrně dlouhé nohy mají zelenavých nádech.[6] Na hlavě je přítomno výrazně tmavé podélné pruhování, které kontrastuje s takřka bílými tvářemi. Tyto pruhy vedou od kořene zobáku přes korunku, další pruhy se táhnou přes oči směrem k šíji. Spodní strana křídel je převážně tmavá, svrchní strana křídel je spíše hnědá s tmavým a světlým flekováním. Hruď je světle žlutohnědá, břicho a spodní krovky ocasní jsou bílé.[7]

Biologie

Bekasina japonská při hledání potravy

Hnízdní habitat druhu tvoří vlhké louky, travnaté plochy s křovinami a otevřené části lesních okrajů do nadmořské výšky 1400 m n. m. Během migrace se zastavuje na suchých zatravněných plochách.[7] Na zimovištích se vyskytuje v oblasti sladkovodních ploch, vzácněji i u slaných či brakických vod jako jsou potoky s mangrovy. Klíčové je pro bekasiny dostatek měkkého bahna, mělké vody a alespoň nějaká vegetace.[8] Na zimovištích v Austrálii tvoří kolem 55–60 % potravy živočišná strava (především hmyz, žížaly a pavouci), zbytek je rostlinného původu (semena a další).[8]

Hnízdění

V době hnízdění předvádí teritoriální lety, ke kterým dochází samostatně nebo v malých skupinkách. Během těchto letů se bekasiny nejdříve vznesou do vzduchu několik desítek metrů nad zem, začnou kroužit na hnízdištěm a poté náhlé prudce klesají, během čehož vydávají hlasité zvuky. Během 20–30 minut takto bekasiny vykonají kolem 10 prudkých poklesů. Hnízdí někdy od dubna do června. Hnízdo si staví v husté vegetaci. Snůšku tvoří typicky 4 vejce, inkubuje patrně pouze samice.[8]

Ohrožení

Mezinárodní svaz ochrany přírody hodnotí druh jako téměř ohrožený. Někdy v letech 2019 nebo 2020 došlo k cca 42% poklesu populace, které je přičítáno na vrub extrémnímu suchu na australských zimovištích, které bylo doprovázeno masivní požáry. Podobné události budou druh patrně ohrožovat i v budoucnu s tím, jak se budou stupňovat doprovodné jevy globálního oteplování. V Rusku druh lokálně ohrožuje i lov.[5]

Odkazy

Reference

  1. ↑ Červený seznam IUCN ohrožených druhů 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27]
  2. ↑ Sandpipers, snipes, Crab-plover, coursers [online]. IOC World Bird List v12.1 [cit. 2022-11-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ JOBLING, James A. The Helm Dictionary of Scientific Bird Names. London: Christopher Helm, 2010. ISBN 978-1-4081-2501-4. S. 186. 
  4. ↑ FUJIMAKI, Y.; SKIRA, I.J. Notes on Latham's Snipe Gallinago Hardwickii in Japan. S. 49–51. Emu - Austral Ornithology [online]. 1984-03-01 [cit. 2022-11-27]. Roč. 84, čís. 1, s. 49–51. DOI https://doi.org/10.1071/MU9840049. (anglicky) 
  5. ↑ a b Gallinago hardwickii [online]. The IUCN Red List of Threatened Species 2022: e.T22693078A209318491, 2022 [cit. 2021-11-26]. Dostupné online. DOI https://dx.doi.org/10.2305/IUCN.UK.2022-1.RLTS.T22693078A209318491.en. (anglicky) 
  6. ↑ HAYMAN, Peter; MERCHANT, John; PRATER, Tony. Shorebirds: an identification guide to the waders of the world. London: Croom Helm, 2011. ISBN 978-0-7136-3509-6. S. 349. (anglicky) 
  7. ↑ a b BRAZIL, Mark. Field guide to the birds of East Asia: Eastern China, Taiwan, Korea, Japan and Eastern Russia. London: Christopher Helm, 2009. ISBN 978-0-7136-7040-0. S. 168. (anglicky) 
  8. ↑ a b c JOHNSGARD, Paul A. The plovers, sandpipers, and snipes of the world. Lincoln: University of Nebraska Press, 1981. Dostupné online. ISBN 9780803225534. S. 421–423. (anglicky) 

Literatura

  • BRAZIL, Mark. Field guide to the birds of East Asia : Eastern China, Taiwan, Korea, Japan and Eastern Russia. London: Christopher Helm, 2009. ISBN 978-0-7136-7040-0. (anglicky) 
  • HAYMAN, Peter; MERCHANT, John; PRATER, Tony. Shorebirds: an identification guide to the waders of the world. London: Croom Helm, 2011. ISBN 978-0-7136-3509-6. (anglicky) 
  • JOHNSGARD, Paul A. The plovers, sandpipers, and snipes of the world. Lincoln: University of Nebraska Press, 1981. Dostupné online. ISBN 9780803225534. (anglicky) 

Externí odkazy

Zdroj