Bazelovité

Jak číst taxoboxBazelovité
alternativní popis obrázku chybí
Bazela červená (Basella rubra)
Vědecká klasifikace
Říše rostliny (Plantae)
Podříše cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída vyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řád hvozdíkotvaré (Caryophyllales)
Čeleď bazelovité (Basellaceae)
Raf., 1837
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bazelovité (Basellaceae) je čeleď vyšších dvouděložných rostlin z řádu hvozdíkotvaré (Caryophyllales). Jsou to dužnaté, bylinné liány se střídavými jednoduchými listy a drobnými květy, vyskytující se v tropické Americe, v Africe a na Madagaskaru. Některé druhy slouží jako potravina. Melok hlíznatý je stará kulturní plodina pocházející z jihoamerických And.

Popis

Bazelovité jsou vytrvalé ovíjivé nebo šplhavé bylinné liány, pouze některé pěstované formy mají vzpřímený vzrůst. Rostliny jsou dužnaté až sukulentní. Stonky jsou bylinné nebo na bázi dřevnatějící, krátkověké, u některých druhů každoročně znovu vyrážející z podzemních či nadzemních hlíz nebo ze ztlustlé báze stonku. Listy jsou jednoduché, střídavé, obvykle rozlišené na řapík a čepel, bez palistů. Čepel listů je oválná, vejčitá nebo srdčitá, až na výjimky (Tournonia hookeriana) celokrajná. Květy jsou drobné, obvykle pětičetné, s výjimkou kalichu pravidelné, uspořádané v klasech, latách, hroznech nebo vidlanech. Kalich je petaloidní, ze 2 protistojných lístků, srostlý s korunou. koruna je složena z 5 lístků, srostlých na bázi. Tyčinek je 5, jsou přirostlé ke koruně a srostlé na bázi nebo tvořící trubičku. Semeník je svrchní, srostlý ze 3 plodolistů, s jedinou komůrkou s 1 vajíčkem. Čnělka je 1 nebo 3. Plodem je oříšek, částečně nebo zcela obklopený vytrvalým okvětím. U druhu Basella alba je toto okvětí zdužnatělé.[1]

Rozšíření

Čeleď Basellaceae zahrnuje 19 druhů ve 4 rodech. Je rozšířena v subsaharské Africe, na Madagaskaru a v tropické Americe.[2] Nejvíce druhů se vyskytuje v tropické Americe. Zde rostou ponejvíce na suchých a otevřených stanovištích v nadmořské výšce 0 až 4000 metrů.[1] Některé druhy byly introdukovány do Asie (např. bazela bílá a Anredera cordifolia).[3] V Evropě se žádný zástupce nevyskytuje.

Taxonomie

Basellaceae byly v tradičních systémech stejně jako v současné taxonomii součástí řádu hvozdíkotvaré (Caryophyllales). Podle kladogramů APG jsou nejblíže příbuznými skupinami čeledi Didiereaceae a Halophytaceae.[2] Z rodu Anredera bývá někdy oddělován rod Boussingaultia.[1]

Ekologické interakce

O způsobech opylování není mnoho známo. Drobné vonné květy anredery (Anredera) lákají hmyz. Některé druhy rodu bazela jsou kleistogamické. Plody s dužnatým obalem jsou šířeny obvykle ptáky. Druh Anredera vesicaria má plody křídlaté, šířené větrem.[1]

Jedlé hlízy meloku hlíznatého (Ullucus tuberosus)

Význam

Některé druhy této čeledi jsou pěstovány v tropech celého světa. Melok hlíznatý (Ullucus tuberosus) je důležitá plodina v jihoamerických Andách a je pěstován již tisíce let pro jedlé škrobnaté hlízy. Jedlé jsou i listy. Bazela bílá (Basella alba) má jedlé listy, z nichž se dělá např. špenát, a plody jsou používány k barvení potravin.[1][4]

Zástupci

  • anredera (Anredera)
  • bazela (Basella)
  • melok (Ullucus)[5]

Přehled rodů

Anredera, Basella, Tournonia, Ullucus[6]

Reference

  1. a b c d e SMITH, Nantan et al. Flowering Plants of the Neotropics. Princeton: Princeton University Press, 2003. ISBN 0691116946. 
  2. a b STEVENS, P.F. Angiosperm Phylogeny Website [online]. Missouri Botanical Garden: Dostupné online. (anglicky) 
  3. Flora of China: Basellaceae [online]. Dostupné online. 
  4. VALÍČEK, Pavel a kol. Užitkové rostliny tropů a subtropů. Praha: Academia, 2002. ISBN 80-200-0939-6. 
  5. SKALICKÁ, Anna; VĚTVIČKA, Václav; ZELENÝ, Václav. Botanický slovník rodových jmen cévnatých rostlin. Praha: Aventinum, 2012. ISBN 978-80-7442-031-3. 
  6. HASSLER, M. Catalogue of life. Synonymic Checklists of the Vascular Plants of the World [online]. Naturalis Biodiversity Center, 2017 [cit. 2017-12-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-12-28. (anglicky) 

Externí odkazy

Zdroj