Barbetovití

Jak číst taxoboxBarbetovití
alternativní popis obrázku chybí
Barbet velký
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Třída ptáci (Aves)
Podtřída letci (Neognathae)
Řád šplhavci (Piciformes)
Čeleď barbetovití (Megalaimidae)
Blyth, 1852
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Barbetovití[1] (Megalaimidae) je čeleď ptáků z řádu šplhavců, kteří obývají orientální oblast.

Systematika

Barbetovití jsou poměrně nově rozeznanou čeledí. Status skupiny barbetů se měnil s tím, jak se vyvíjela klasifikace šplhavců, která byla překopána zejména po příchodu genetických analýz. Druhy, které se dnes řadí k barbetovitým, byly původně řazeny k vousákovitým (Capitonidae), kteří obývají Jižní a Střední Ameriku.[2][3] Někdy se naopak vousákovití i barbetovití řadili k tukanovitým (Ramphastidae),[4] kde po vydělení vousáků a barbetů do samostatných čeledí zbyli už jen praví tukani a arassariové. Moderní výzkumy DNA z počátku 21. století ukázaly, že barbeti z orientální oblasti tvoří samostatnou skupinu, která byla vyčleněna do samostatné čeledi.[2][3]

Seznam druhů

Rozeznávají se následují druhy barbetů:[5][6]

podčeleď Megalaiminae

  • rod Psilopogon
    • barbet pruhozobý (Psilopogon pyrolophus)
    • barbet velký (Psilopogon virens)
    • barbet červenořitý (Psilopogon lagrandieri)
    • barbet hnědohlavý (Psilopogon zeylanicus)
    • barbet čárkovaný (Psilopogon lineatus)
    • barbet bělolící (Psilopogon viridis)
    • barbet zelenouchý (Psilopogon faiostrictus)
    • barbet hnědohrdlý (Psilopogon corvinus)
    • barbet zlatovousý (Psilopogon chrysopogon)
    • barbet pestrobarvý (Psilopogon rafflesii)
    • barbet rudohrdlý (Psilopogon mystacophanos)
    • barbet jávský (Psilopogon javensis)
    • barbet žlutočelý (Psilopogon flavifrons)
    • barbet žlutohrdlý (Psilopogon franklinii)
    • barbet zlatohrdlý (Psilopogon auricularis)
    • barbet černobrvý (Psilopogon oorti)
    • barbet vietnamský (Psilopogon annamensis)
    • barbet chajnanský (Psilopogon faber)
    • barbet tchajwanský (Psilopogon nuchalis)
    • barbet modrolící (Psilopogon asiaticus)
    • barbet kraský (Psilopogon chersonesus)
    • barbet bornejský (Psilopogon monticola)
    • barbet černovousý (Psilopogon incognitus)
    • barbet malajský (Psilopogon henricii)
    • barbet plamenočelý (Psilopogon armillaris)
    • barbet zlatošíjný (Psilopogon pulcherrimus)
    • barbet žlutouchý (Psilopogon australis)
    • barbet modrohrdlý (Psilopogon duvaucelii)
    • barbet černohrdlý (Psilopogon eximius)
    • barbet srílanský (Psilopogon rubricapillus)
    • barbet malabarský (Psilopogon malabaricus)
    • barbet zvučnohlasý (Psilopogon haemacephalus)

podčeleď Caloramphinae

  • rod Caloramphus
    • barbet hnědý (Caloramphus fuliginosus)
    • barbet tmavý (Caloramphus hayii)

Popis

Barbet rudohrdlý (Psilopogon mystacophanos)

Jedná se o menší ptáky s délkou těla kolem 15–25 cm. Tělo je malé, avšak statné, krk natolik krátký, až se zdá, že není vůbec přítomen. Zobák kónického tvaru je krátký, avšak velmi silný s ostrou špičkou.[4] Barbeti jsou známí svým nápadně zbarveným opeřením, které je většinou zelené až olivově hnědé, některé druhy mají v oblasti hlavy nápadné kontrastní vzorce. Barbeti mívají u kořene zobáků štětiny.[7]

Biologie

Barbeti jsou častěji slyšet, než vidět. Většinou se pohybují vysoko v korunách stromů, kde sbírají ovoce, hlavní složku jídelníčku většiny druhů. Mnoho druhů pojídá především fíky (Ficus). Některé jiné druhy však pojídají hlavně hmyz a další bezobratlé, případně i menší obratlovce, jako jsou žáby.[7] Jak už se sluší na zástupce řádu šplhavců, jedná se o velmi dobré šplhače po stromech.[8]

Většina druhů je monogamních. Stavba hnízda, inkubace i péče o mláďata je sdílená mezi oběma partnery, některé druhy mají kooperativní rozmnožovací systém, kdy tyto zmíněné činnosti pomáhá zajišťovat skupinka barbetů. Hnízdí hlavně v dutinách, které si partneři společně vydlabou v uschlém dřevě nebo případně v termitištích. Kladou 1–6 vajec přímo na dno dutiny bez vystýlky. Vývoj ptáčat po vyklubání je jen pomalý, hnízdo opouští kolem věku 5–6 týdnů.[7]

Výskyt

Hlavní habitat druhu tvoří lesy, v nichž barbeti nejsou příliš vybíraví. Vyskytují se v opadavých i stálezelených lesích primárního i sekundárního typu, od nížin po vysoké hory. Některé druhy lze nalézt i v oblastech lidských sídel jako jsou zahrady a sady.[7]

Ohrožení

Obecně se dá říci, že barbety nic akutně neohrožuje, nicméně zánik lesních habitatů v jižní Asii pokračuje rychlým tempem, a tak se dá předpokládat, že zejména druhy s omezenou oblastí výskytu budou v budoucnu čelit ohrožení následkem úbytku přirozených stanovišť.[7]

Odkazy

Reference

  1. ↑ České názvosloví ptáků světa [online]. Názvoslovná komise ČSO, 2023 [cit. 2023-11-29]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20203-11-29. 
  2. ↑ a b BARKER, F. Keith; LANYON, Scott M. The Impact of Parsimony Weighting Schemes on Inferred Relationships among Toucans and Neotropical Barbets (Aves: Piciformes). Molecular Phylogenetics and Evolution. 2000-05-01, roč. 15, čís. 2, s. 215–234. Dostupné online [cit. 2023-04-29]. ISSN 1055-7903. DOI 10.1006/mpev.2000.0752. (anglicky) 
  3. ↑ a b MOYLE, Robert G. Phylogenetics of barbets (Aves: Piciformes) based on nuclear and mitochondrial DNA sequence data. Molecular Phylogenetics and Evolution. 2004-01-01, roč. 30, čís. 1, s. 187–200. Dostupné online [cit. 2023-04-29]. ISSN 1055-7903. DOI 10.1016/S1055-7903(03)00179-9. (anglicky) 
  4. ↑ a b ELPHICK, Jonathan, 2019. The handbook of bird families. London: Natural History Museum. OCLC 1028614864 S. 168–172. (anglicky) 
  5. ↑ Jacamars, puffbirds, barbets, toucans, honeyguides. www.worldbirdnames.org [online]. IOC World Bird List v13.1, 2023 [cit. 2023-04-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ České názvosloví ptáků světa: Šplhavci [online]. Názvoslovná komise ČSO, 2023 [cit. 2023-04-29]. Dostupné online. 
  7. ↑ a b c d e WINKLER, David W.; BILLERMAN, Shawn M.; LOVETTE, Irby J. Asian Barbets (Megalaimidae), version 1.0. Birds of the World. 2020. Dostupné online [cit. 2023-04-29]. DOI 10.2173/bow.megala2.01. (anglicky) 
  8. ↑ GRZIMEK, Bernhard, et al., 2003. Grzimek's animal life encyclopedia, Volume 10, Birds III. Detroit: Gale. ISBN 0-7876-5362-4. S. 113–123. (anglicky) 

Literatura

  • ELPHICK, Jonathan, 2019. The handbook of bird families. London: Natural History Museum. OCLC 1028614864 (anglicky) 
  • GRZIMEK, Bernhard, et al., 2003. Grzimek's animal life encyclopedia, Volume 10, Birds III. Detroit: Gale. ISBN 0-7876-5362-4. (anglicky) 

Externí odkazy

Zdroj