Bücker Bü 181

Bücker Bü 181
Bücker Bü 181
Bücker Bü 181
Určení cvičný letoun
Původ nacistické Německo
Výrobce Bücker Flugzeugbau
Šéfkonstruktér Carl Clemens Bücker, Anders J. Andersson
První let únor 1939
Zařazeno 1939
Uživatel Luftwaffe
Švýcarsko, Jugoslávie, Maďarsko
Vyrobeno kusů 3400 ks
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bücker Bü 181 Bestmann byl německý dvoumístný jednomotorový dolnoplošný cvičný letoun z období druhé světové války.

Vývoj

Letoun Bü 181 byl pokračováním řady započaté dvojplošníkem Bücker Bü 131. První prototyp (imatrikulace D-ERBV) tentokráte jednoplošného stroje byl zalétán v únoru 1939. Křídlo letounu a ocasní plochy měly dřevěnou konstrukci potaženou překližkou a plátnem. Letoun měl pevný podvozek s ostruhovým kolem. Sériově se Bü 181 A začal vyrábět koncem roku 1939.

Verze Bü 181 B obdržela zvětšenou SOP, pozměněnou kapotáž motoru a upravené zasklení kabiny.

Celkem bylo do května 1945 vyrobeno 5900 kusů v mateřské továrně v Rangsdorfu u Berlína a dalších 708 kusů ve firmě Fokker v Amsterdamu, včetně částečně modifikovaných Bü 181 D. Od roku 1942 pak běžela produkce tohoto letounu i u Zlínské letecké a.s. v Otrokovicích.

Nasazení

Bücker Bü 181 Bestmann (SV+NJ), Musée de l'Air et de l'Espace, Le Bourget, Paříž

Bestmanny sloužily v Luftwaffe od podzimu 1939 převážně v pilotních školách, např. v FFS A/B 23 v Kaufbeurenu, FFS A/B 112 v Langenlebenu, FFS A/B 32 v Pardubicích a FFS A/B 115 ve Welsu. Jako spojovací a dopravní je používaly také štáby mnoha operačních jednotek Luftwaffe.

Na jaře 1945 byly zkoušeny tyto letouny v boji proti tankům. Několik strojů bylo upraveno na to, aby mohly nést čtyři kusy pancéřových pěstí Panzerfaust 100 umístěných po jedné na pylonech na horní a spodní straně křídla. Takto vybavená 3. Panzerjagdstaffel operovala velmi krátce (od konce dubna do 4. května) proti americkým tankovým jednotkám.

Výroba ve Švédsku

SK-25

V letech 1944-46 se letouny Bücker Bü 181 vyráběly ve Švédsku, kde firma AB Hagglund vyprodukovala pro Flygvapnet 125 kusů pod označením Sk 25.

Výroba v Československu

Zlín Z-381/C-106 (1946)

Po ukončení druhé světové války se letouny začaly vyrábět i v Československu ve firmě Moravan Otrokovice (tehdy Zlínské letecké závody).[1] Bylo zde vyrobeno 465 letounů, z toho v roce 1946 72 kusů typu Z-181/C-6 (Hirth 504), v letech 1947-1948 79 kusů typu Z-281/C-206 (77 kW čtyřválcový invertní motor Toma 4) a v letech 1948-1949 314 kusů typu Z-381/C-106 (77 kW čtyřválcový řadový motor Walter Minor 4-III) pro vojenské i civilní uživatele. Stroje označené jako C-6/C-106/C-206 byly určeny pro vojenské letectvo Československé armády. Patřily do výzbroje leteckých učilišť, kde byly využívány pro základní i pokračovací výcvik, k nácviku navigace a k nácviku nočního létání. Stroje byly i exportně úspěšné, celkem 154 strojů bylo dodáváno do Belgie, Rumunska (59 strojů), Maďarska, Jugoslávie a do Egypta. Dodávka letounu Z-381 v lednu 1948 do Jugoslávie byla prvním československým exportem po druhé světové válce. V československých aeroklubech byly používány jako vlečné stroje, jakož i pro základní a pokračovací výcvik.[2]

Výroba v Egyptě

V 50. letech byla licence letounu Zlín Z-381 prodána do Egypta. Firma Egyptian Heliopolis Aircraft Works tyto stroje pod názvem Gomhouria (الجمهورية arabsky „Republika“) produkovala pro potřeby egyptského letectva i dalších arabských zemí do roku 1954. Stroje s pohonnými jednotkami Walter Minor 4-III nesly označení Gomhouria, letouny s instalovaným motorem Continental C-145 pak Gomhouria 2

Specifikace

Údaje dle[3]

Gomhouria

Technické údaje

  • Osádka:
  • Rozpětí: 10,60 m
  • Délka: 7,85 m
  • Výška: 2,06 m
  • Nosná plocha: 13,50 m²
  • Hmotnost prázdného letounu: 475 kg
  • Vzletová hmotnost: 765 kg
  • Pohonná jednotka: 1× vzduchem chlazený invertní čtyřválcový řadový motor Hirth HM-504A
  • Výkon: 77 kW (105 k)

Výkony

  • Maximální rychlost: 210 km/h
  • Cestovní rychlost: 200 km/h
  • Výstup do 1000 m: 5,3 min
  • Dostup: 5000 m
  • Dolet: 850 km

Odkazy

Reference

  1. ↑ NĚMEČEK, Václav. Československá letadla II (1945-1984). 3. vyd. Praha: Naše vojsko, 1983. 248 a 56 stran příloh s. S. 8–9, 192–193. 
  2. ↑ ŠOREL, Václav. Encyklopedie českého a slovenského letectví I. 1. vyd. Brno: CP Books, 2005. 448 s. ISBN 80-251-0733-7. S. 190, 339. 
  3. ↑ NĚMEČEK, Václav. Bücker Bü 181 Bestmann. Letectví a kosmonautika. 1982, roč. LVIII., čís. 19, s. 751.

Literatura

  • MURAWSKI, Marek. Letadla Luftwaffe Část 1. Hostomice: Intermodel, 1997. 240 s. ISBN 80-901976-2-0. 
  • GENF, S. A. Encyklopedie letadel. 1. vyd. Ivanka pri Dunaji: Slovo, 1998. ISBN 80-85711-35-4. S. 250. 
  • NICCOLI, Riccardo. Letadla Nejvýznamnější současné i historické typy. Praha: Ikar, 2001. 224 s. ISBN 80-242-0651-x. 
  • ŠOREL, Václav; VELC, Jaroslav. Letadla československých pilotů I. 1. vyd. Praha: Albatros, 1979. 
  • KOLMAN, Petr. Zlin Z-381. Letectví a kosmonautika. Říjen 2007, roč. 83., čís. 10, s. 80–83. ISSN 0024-1156. 

Externí odkazy

Zdroj