Astrild pestrý

Jak číst taxoboxAstrild pestrý
alternativní popis obrázku chybí
Dospělý samec astrilda pestrého v národním parku Pilanesberg v Jižní Africe
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Třída ptáci (Aves)
Podtřída letci (Neognathae)
Řád pěvci (Passeriformes)
Podřád zpěvní (Passeri)
Infrařád Passerida
Nadčeleď Passeroidea
Čeleď Astrildovití (Estrildidae)
Rod Pytilia
Binomické jméno
Pytilia melba
(Linnaeus, 1758)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Astrild pestrý (Pytilia melba) je drobný pták z čeledi astrildovitých, z rodu Pytilia. Obývá jižní Afriku, výjimečně (spíše jen sezónně) od Senegalu po Ghanu. Živí se semeny trav, bobulemi a hmyzem, např. termity a mravenci (hlavně v období hnízdění).[2] Jedná se o denní ptáky, kteří přes den hledají potravu ve vysoké trávě a v noci spí převážně v keřích. Sdružují se do skupin, po období hnízdění je možné pozorovat i menší rodinné skupinky.

Taxonomie

Druh astrild pestrý poprvé popsal švédský biolog Carl Linné v desátém vydání své publikace Systema naturae (1758).[3][4] Taxonomicky je zařazen se do rodu Pytilia, do kterého patří další čtyři druhy: astrild Wienerův (Pytilia afra), rudočelý (Pytilia hypogrammica) a rudokřídlý (Pytilia phoenicoptera) a méně známý Pytilia lineata, který bývá často zaměňován s astrildem Wienerovým. Právě astrild pestrý má ale nejširší oblast výskytu a je nejhojnější.[2]

Nejblíže příbuzný tomuto druhu je astrild rudokřídlý. Oba druhy jsou též geneticky podobné jiným zástupcům čeledi astrildovitých, což znamená, že se od sebe oddělily v relativně nedávném čase.[5]

Rozlišujeme několik poddruhů:

  • Pytilia melba belli
  • Pytilia melba citerior
  • Pytilia melba grotei
  • Pytilia melba hygrophila
  • Pytilia melba jessei
  • Pytilia melba melba
  • Pytilia melba percivali
  • Pytilia melba soudanensis

Popis

Samice astrilda pestrého

Astrildové pestří jsou drobní, ale robustně vyhlížející ptáci s krátkými a zaoblenými křídly. Tělo dospělých měří 120–140 mm a má krátký ocas. Nohy jsou neopeřené, se středně dlouhými běháky; zobák je taktéž středně dlouhý. Samice jsou snadno odlišitelné od samců díky výrazným rozdílům ve zbarvení. Samec má tváře, bradu, čelo a hrdlo červené (některé poddruhy mají i uzdičku). Ostatní části hlavy, strany krku a záhlaví šedé. Hřbet olivově zelený. Vole a horní prsa žlutá (žlutá až červenooranžová – podle poddruhu). Břicho bíle zbarvené, příčně hnědo-černé pruhování. Vrch ocasu je jasně červený, spodek ocasu bílý. Zobák má červenou barvu.

Naopak samice má hlavu šedou, krk bílý, vole a prsa světle šedá, příčně tmavě pruhovaná. Barvy jsou u samic mírně matnější. Mláďata jsou podobná samici, rozlišit pohlaví je možné až v době prvního přepeřování. Nejsnáze se pohlaví určuje podle hustoty a barvy pruhů na břiše.

U dospělých probíhá přepeřování prakticky celoročně, záleží ale i na poddruhu.[6]

Výskyt

Astrild pestrý je hojně rozšířený na celém jihu Afriky a jeho populace jsou velké. Výjimečně, spíše jen sezónně, jej můžeme najít v Senegalu, Mali, Guineji, Togu. Některé poddruhy je možné najít i na severu Kamerunu. Obývá mírně zalesněné a převážně suché oblasti.[2]. Potřebují ale pravidelný přísun vody, kvůli čemuž se vyhýbají extrémně suchým místům, jako je poušť Kalahari.[2]

Dle Mezinárodního svazu ochrany přírody se jedná o nedotčený druh.

Chování

Samec

Astrildové pestří jsou aktivní převážně ve dne.

Hnízdění

Hnízdění většiny astrildů začíná během druhé poloviny období dešťů. Partneři společně postaví hnízdo, které je z trávy. Bývá umístěné ve vysoké trávě nebo v keřích. Samice poté naklade do hnízda 4 až 6 bílých vajíček. V inkubování vajec se střídají samec i samice a zatímco jeden zahřívá, druhý hledá potravu. Ptáčata se vylíhnou asi za 12 dní. Astrild pestrý je poměrně dobrý rodič, který se o svá mláďata stará dobře. Vylíhnutá ptáčata jsou krmena výhradně hmyzem, až ve vyšším věku jim rodiče začnou nosit i semena trav.

Predátoři a parazité

Astrild pestrý nemá přirozené predátory, ale na jeho hnízdech často parazituje vdovka rajská.[7] Vdovka rajská je hnízdní parazit typický pro většinu jižní Afriky a Súdán. Naklade svá vajíčka do cizího hnízda, ale na rozdíl od kukačky obecné se liší tím, že hostitelova vejce nevyhazuje.

Chov v zajetí

Chov astrildů pestrých není náročný, ale vyžadují velkou voliéru, přičemž v jedné může být pouze jeden samec. Dva samci v jedné voliéře vůči sobě budou agresivní a budou bojovat o samičky. Jinak je možné chovat je i s jinými drobnými exotickými ptáky. Nicméně v době hnízdění je nutné jednotlivé páry rozdělit do vlastních voliér, samička astrilda pestrého se může klidně spářit i se samečkem astrilda rudokřídlého, přičemž ptáčata pak budou mít nežádoucí vzhled. Je vhodné podávat krmné směsi pro drobné exoty, popř. malý hmyz nebo larvy.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Buntastrild na německé Wikipedii.

  1. ↑ Červený seznam IUCN ohrožených druhů 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27]
  2. ↑ a b c d (PDF) The importance of collection data for ecological niche modelling: experiences with data from Pytilia melba (L., 1758). ResearchGate [online]. [cit. 2019-09-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ NOVÁK, Jiří. Astrild pestrý [online]. BioLib, 2004-09-13, rev. 2006-05-02 [cit. 2019-09-12]. Dostupné online. 
  4. ↑ SCLATER, William Lutley. Systema avium Ethiopicarum: a systematic list of the birds of the Ethiopian region. London: British Ornithologists' Union Dostupné online. OCLC 220638583 S. 787. (anglicky) 
  5. ↑ CHRISTIDIS, L. Chromosomal evolution within the family Estrildidae (Aves) III. The Estrildae (waxbill finches). Genetica. 1987-6, roč. 72, čís. 2, s. 93–100. Dostupné online [cit. 2019-09-12]. ISSN 0016-6707. DOI 10.1007/BF00123167. (anglicky) 
  6. ↑ SYMES, Craig T; WILSON, John W. Primary moult patterns and morphometrics in the Green-winged Pytilia Pytilia melba. Ostrich. 2008-4, roč. 79, čís. 1, s. 87–90. Dostupné online [cit. 2019-09-12]. ISSN 0030-6525. DOI 10.2989/OSTRICH.2008.79.1.12.367. (anglicky) 
  7. ↑ FRIEDMANN, Herbert. The Parasitic Weaverbirds. Washington D.C.: U.S. Government Printing Office, 1960. 196 s. Dostupné online. OCLC 992199 S. 152. (anglicky) 

Externí odkazy

Zdroj