Alexandra Kollontajová

Alexandra Kollontajová
Rodné jméno Александра Михайловна Домонтович
Narození 31. března 1872
Petrohrad
Úmrtí 9. března 1952 (ve věku 79 let)
Moskva
Příčina úmrtí nemoc
Místo pohřbení Novoděvičí hřbitov
Alma mater Curyšská univerzita
Povolání revolucionářka, diplomatka, aktivistka za práva žen, spisovatelka, politický teoretik a People's Commissar
Ocenění Leninův řád (1933)
Řád aztéckého orla (1944)
Řád svatého Olafa
Řád rudého praporu práce
Politické strany Ruská sociálně demokratická dělnická strana
Komunistická strana Sovětského svazu
Choť Pavel Dybenko
Vladimir Liudvigovich Kollontay[1]
Rodiče Michail Domontovič
Příbuzní Yevgeniya Mravina (polorodá sestra z matčiny strany)
Jevgenij Mravinskij (synovec)
Funkce ministr (1917–1918)
člen Všeruského ústavodárného shromáždění (1918)
Chargé d'affaires (1924)
zplnomocněný ministr (1924–1943)
velvyslanec (1943–1945)
Podpis Alexandra Kollontajová – podpis
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Příbuzenstvo
otec Michail Domontovič
1. manžel Vladimir Kollontaj
2. manžel Pavel Dybenko

Alexandra Michailovna „Šura“ Kollontajová (rusky Алекса́ндра Миха́йловна Коллонта́й – rozená Domontovičová (Домонто́вич); 31. března 1872, Petrohrad – 9. března 1952, Moskva) byla ruská komunistická revolucionářka. Nejdříve byla členkou strany menševiků, v roce 1915 přestoupila k bolševikům. V roce 1923 se stala sovětskou diplomatickou zástupkyní v Norsku, čímž se stala první ženou na světě v diplomatických službách. Byla také propagátorkou volné lásky. Připisovala se jí teorie sklenice vody.[2]

Život

Narodila se v březnu 1872 jako dcera vysoce postaveného generála ruské armády a finské selky. V sedmnácti se odmítla stát ženou mladého generáladjutanta cara Alexandra III. a v roce 1893 se provdala za inženýra Vladimíra Kollontaje. Porodila mu syna a po 4 letech se rozvedla.

V roce 1897 odjela do Švýcarska, kde na univerzitě vystudovala ekonomiku a statistiku, později odjela do Londýna, kde poznala socialistu Webba, a následně pak do Berlína, kde se seznámila s Kautským a Luxemburgovou. V té době se její bývalý manžel podruhé oženil a jeho nová žena přijala jejího syna za vlastního.

Alexandra se po vyřešení rodinných problémů začala plně věnovat práci v Sociálně demokratické dělnické straně Ruska a záhy se dostala do jejího vedení. Lavírovala mezi menševiky a bolševiky, ale Lenin ji přesvědčil a v roce 1915 přešla k bolševikům. V červnu 1917 byla po prvním pokusu bolševiků o převzetí moci zatčena a nakrátko uvězněna. Ale po Říjnové revoluci, jíž se sama aktivně zúčastnila, se stala lidovou komisařkou (ministryní) sociálního zabezpečení.

Po revoluci si vzala o sedmnáct let mladšího vojenského činitele a předsedu Centrobaltu Pavla Dybenka, s nímž se roku 1922 rozvedla. Na stranických sjezdech prosazovala radikální feministické řešení „ženské otázky“, v roce 1920 založila oddělení žen při ÚV KSR(b). 4. října 1922 se stala první sovětskou a ruskou diplomatkou vůbec, když byla jmenována zplnomocněnou zástupkyní sovětské vlády v Norsku. V září 1926 byla vyslána jako diplomatka do Mexika, ale kvůli zdravotním potížím s tamním klimatem se téhož roku vrátila do Norska.

30. října 1930 se A. M. Kollontajová stala jako první žena v této funkci na světě, vyslankyní (od roku 1943 velvyslankyní) Sovětského svazu ve Švédském království. Zde v diplomatických službách vykonala mnoho pro zachování neutrality Švédska v druhé světové válce. Měla rovněž významný podíl na zprostředkování příměří mezi Moskvou a Finskem v roce 1940 a také na vystoupení Finska z hitlerovské Osy v roce 1944.

Při neúnavné práci se těžce roznemohla na levou ruku i nohu a 18. března 1945 svou misi ve Stockholmu ukončila. Nadále však, jako konzultantka, pracovala pro ministerstvo zahraničí, a to prakticky až do své smrti 9. března 1952

  • Alexandra Kollontajová na poštovní známce z roku 1972
    Alexandra Kollontajová na poštovní známce z roku 1972
  • Alexandra Kollontajová
    Alexandra Kollontajová

Dílo

Překlady do češtiny
  • KOLLONTAJOVA, Alexandra Michajlovna. Cestu okřídlenému erosu!. Překlad : přeložila Lída Durdíková (1899-1955). Praha: Družstevní nakladatelství "Kniha", 1925. 34 s. (Socialistické epištoly; sv. 9). 

Odkazy

Reference

  1. ↑ Encyclopædia Britannica Online. Dostupné online.
  2. ↑ PAVLÍK, Václav. První diplomatka propagovala volnou lásku jako teorii „sklenice vody“ [online]. Zpravodajský portál NášREGION.cz, 2020-03-09 [cit. 2022-08-05]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-03-26. 

Externí odkazy

Zdroj