Alexander von Bujacovich

Alexander von Bujacovich
Vrchní velitel c. k. námořnictva ad interim
Ve funkci: 1855 – 1857
Předchůdce	arcivévoda Maxmilián
Nástupce	arcivévoda Maxmilián
Zástupce vrchního velitele c. k. námořnictva
Ve funkci: 1857 – 1857
Ve funkci: 1849 – 1855
Vojenská služba
Služba	Rakouské císařství Rakouské císařství
Hodnost	viceadmirál (1856), kontradmirál (1849), kapitán řadové lodi (1848), fregatní kapitán (1845), korvetní kapitán (1839)
Narození	21. října 1782
Úmrtí	11. listopadu 1870 (ve věku 88 let)
Titul	svobodný pán (1856)
Ocenění	Řád železné koruny, Leopoldův řád
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Alexander svobodný pán von Bujacovich (německy Alexander Freiherr von Buiacovich) (21. října 1792 Korfu – 11. listopadu 1870 Benátky) byl rakouský admirál. Narodil se na moři a na začátku své kariéry v době napoleonských válek sloužil u italského loďstva. V roce 1814 přešel k c. k. námořnictvu, vystřídal službu u válečného i obchodního loďstva a zúčastnil se několika válek. Po revoluci v letech 1848–1849 zastával vysoké funkce v námořní administraci rakouských přístavů v severní Itálii. V letech 1855–1857 zastával dočasně funkci vrchního velitele rakouského námořnictva. V roce 1856 dosáhl hodnosti viceadmirála a zároveň získal šlechtický titul barona.

Byl synem kapitána obchodního loďstva Giorgia Bujacoviche a narodil se na palubě fregaty La Fama u břehů řeckého ostrova Korfu. Za napoleonských válek vstoupil do námořnictva Italského království (1806) a plavil se po Středomoří. V letech 1809–1810 se zúčastnil bojů u Jónských ostrovů proti britskému námořnictvu a později již získal pod velení menší plavidla. V roce 1814 získal hodnost praporčíka, ale po skončení napoleonských válek přešel k rakouskému námořnictvu.

U c. k. námořnictva začínal znovu v nižší hodnosti kadeta a kromě služby na různých lodích působil také u arzenálu v Benátkách. Rakouskou hodnost praporčíka (odpovídající vojenské hodnosti nadporučíka) získal až v roce 1820^[1], poté postupoval v hodnostech jako fregatní poručík (1827)^[2] a poručík řadové lodi (1834).^[3] Na fregatě SMS Bellona se dvakrát plavil na Blízký východ (1827–1828 a 1829–1830), kde byl později prvním důstojníkem na vlajkové lodi eskadry SMS Guerriera (1831–1833), mimoto se také zúčastnil bojů proti korzárům. Později byl velitelem námořní pěchoty (1836–1837) a v letech 1839–1840 vykonal diplomatickou cestu do Istanbulu.

V hodnosti korvetního kapitána (1839)^[4] zastával různé funkce ve správě námořní základny v Benátkách a znovu také velel různým lodím. V roce 1845 byl povýšen na fregatního kapitána^[5], poté byl ředitelem výzbroje v Benátkách (1846–1847) a velitelem fregaty SMS Guerrirera (1847–1848). Po vypuknutí revoluce v roce 1848 přepravil z Neapole do severní Itálie vyslance Felixe Schwarzenberga. V roce 1848 byl v hodnosti kapitána řadové lodi přeložen do Terstu, kde v letech 1849–1855 s přestávkami zastával funkci zástupce vrchního velitele námořnictva.^[6][7] Mezitím byl k datu 22. července 1849 povýšen na kontradmirála^[8] a za revolučních bojů v Itálii se podílel na blokádě Benátek a Ancony. V letech 1851–1852 dočasně opustil Terst jako velitel eskadry na vlajkové lodi SMS Novara. V letech 1855–1857 byl dočasným vrchním velitelem námořnictva (Marineoberkommandant ad interim)^[9] a dne 9. prosince 1856 obdržel hodnost viceadmirála.^[10] V závěru kariéry byl zástupcem vrchního velitele námořnictva arcivévody Maxmiliána (1857)^[11][12] a k datu 1. září 1857 penzionován.^[13]

Po odchodu do výslužby žil v Benátkách^[14], v závěru života pobýval také v Terstu.^[15] Zemřel 11. listopadu 1870 ve věku 78 let v Benátkách, kde byl pochován na hřbitově na ostrově San Michele.

Během služby u námořnictva se stal nositelem několika vyznamenání v Rakousku i v zahraničí.^[16] V roce 1851 byl povýšen do rakouského šlechtického stavu s titulem rytíř a v roce 1856 získal titul svobodného pána.^[17][18]

• Řád železné koruny III. třídy (1827)
• rytířský kříž Leopoldova řádu (1850)
• Vojenský záslužný kříž (1852)
• Služební odznak pro důstojníky III. třídy (1852)
• komandérský kříž Leopoldova řádu (1856)

• Řád slávy (1840, Osmanská říše)
• velkokříž Řádu Františka I. (1855, Království obojí Sicílie)

• SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die Österreichischen Admirale, díl I. 1808–1895; Biblio Verlag Osnabrück, 1997; s. 82–87 (heslo Alexander von Bujacovich) ISBN 3-7648-2511-1

• Alexander von Bujacovich in: Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich

Zdroj