Úzkostná porucha

Úzkostné poruchy se řadí k neurotickým poruchám. Zahrnují fobie a několik forem nadměrné úzkosti a strachu, které nastupují náhle a brání vykonávání běžných denních činností. Úzkostné poruchy jsou často vysilujícími chronickými poruchami a vyskytují se buď od raného věku, nebo je náhle spustí určitá událost. Nastupují a zhoršují se v období stresu.

Protože jde o neurotické poruchy, není u úzkostných poruch narušeno vnímání reality (na rozdíl od psychotických poruch, jako je např. schizofrenie) a chování neporušuje sociální normy. Člověk postižený touto poruchou si uvědomuje nesmyslnost svých pocitů. Přesto však není schopen jim čelit a ovládat je. V důsledku této poruchy může dojít k ovlivnění každodenního života, u těžších případů i ke zhoršení pracovního a společenského uplatnění, někdy i k sociální izolaci.

Úzkostné poruchy jsou poměrně rozšířené. Během života jimi trpí v nějaké formě více než 15 % populace. Původ mají buď v dětství, nebo vznikají následkem nějaké události (jedná se o reakci na závažný stres, kupř. po nehodě nebo přírodní katastrofě). Důležitou roli může sehrát také dědičnost. Úzkostné poruchy mají často chronický průběh (trvání delší než tři měsíce).

Typy

Diagnostická kritéria

Podmínky, které pacient pro stanovení diagnózy některé z úzkostných poruch musí splnit, jsou mnohdy společné pro více úzkostných poruch a často se jejich význam podmiňuje jejich ovlivněním každodenního života pacienta. Jedná se např. o úzkost trvající určitou dobu nebo vyhýbavé chování. Přesnou diagnózu je potřeba stanovit na základě dalších, specifických kritérií.

Míra rozšíření

Celoživotní míra rozšíření (cizím slovem prevalence) se v závislosti na konkrétním typu poruchy pohybuje mezi 1,5 % a 16 % populace. Pokud jde o výskyt v závislosti na pohlaví, některé poruchy postihují více ženy, některé více muže a některé postihují obě pohlaví ve stejné míře.

Léčba

K léčbě úzkostných poruch se používají zpravidla benzodiazepiny a antidepresiva, a to ze všech hlavních skupin (tj. SSRI, TCA a IMAO).

Benzodiazepiny jsou především používány ke krátkodobé pomoci a ne k léčbě, benzodiazepiny jsou vysoce návykové a neřeší problém.

Většinu úzkostných poruch lze léčit rovněž behaviorální terapií, např. kognitivně behaviorální terapií, a to s použitím léčiv i bez jejich použití, nebo transformační systemickou terapií. Nejen u fobií, ale i u ostatních úzkostných poruch se využívá technika postupného vystavování obávaným situacím (začíná se situacemi působícími nejmenší úzkost). Tato technika je založena na faktu, že úzkost nemůže růst donekonečna a po určité době začne klesat.

Externí odkazy

Wikipedie neručí za správnost lékařských informací v tomto článku. V případě potřeby vyhledejte lékaře!
Přečtěte si prosím pokyny pro využití článků o zdravotnictví.