Údolí horního Středního Rýnu

Údolí horního Středního Rýnu
Světové dědictví UNESCO
Smluvní stát NěmeckoNěmecko Německo
Souřadnice
Typ kulturní dědictví
Kritérium ii, iv, v
Odkaz 1066 (anglicky)
Zařazení do seznamu
Zařazení 2002 (26. zasedání)

Kuturní krajina údolí horního Středního Rýnu je přibližně 67 km dlouhý úsek průlomového údolí Středního Rýnu mezi městy Bingen am Rhein a Koblenz, v německé spolkové zemi Porýní-Falc. V roce 2002 byla zapsána na seznam světového kulturního dědictví UNESCO jako jedinečný celek spojující geologické, historické, kulturní i průmyslové dědictví. Chráněné území má rozlohu 272,5 km², nárazníková zóna pak 346,8 km².

Zdejší skály sedimentárního původu pochází z geologického období devonu. Soutěska se formovala v mladších geologických období. Řeka teče kaňonem, který je v některých místech až 200 m hluboký, jako např. u skály Loreley. Údolí vytváří své vlastní mikroklima a funguje jako koridor pro druhy, které se jinde v okolí nevyskytují.

Údolí horního Středního Rýna vděčí za svůj zvláštní vzhled na jedné straně přirozenému utváření říční krajiny a na druhé straně utváření člověkem. Se svými architektonickými památkami, svahy pokrytými vinicemi, sídly natěsnanými na úzkých terasách a hrady na vrcholcích skalnatých výchozů je považován za ztělesnění tzv. rýnského romantismu. Řeka byla důležitou obchodní cestou ve střední Evropě již od pravěku a její břehy obývali lidé již od nejútlejšího věku. Tato malá města se v průběhu historie změnila jen málo, protože místa, kde se nacházela, se nedala jednoduše rozšířit. S úspěchem obchodu se objevily první pevné hrady a region se stal hospodářským srdcem Svaté říše římské. Během třicetileté války byla poničena řada hradů, které jsou dnes jednou z hlavních atrakcí regionu. Poté, co byla řeka jednou z hranic První francouzské říše (její sesterské Cisrenánské republiky), přešel region v 19. století pod Prusko a stal se symbolem německého romantismu. V neposlední řadě inspirovalo Heinricha Heineho k napsání jeho básně Loreley.

Fotogalerie

Externí odkazy

Zdroj